Čau Hany

Úterý v 13:44 | yuu.
Minulý týden jsem zde měla několik pokusů o sepsání článku, bohužel mi nevyšly. Měla to být rekapitulace za poslední léta, která jsem prožila, protože mi došlo, že jsem svoje zážitky nikdy neshrnula, což pro mě znamená neuzavření nějaké kapitoly. Sic emočně jsem se s tím smířila a cítím se mnohem lépe, oficiálně jsem to ještě neudělala. A to je jeden z mých rituálů, který potřebuji udělat.
Tak jo.
Jdu na to teď. Sic se mi v hlavě mísí miliarda myšlenek, přemýšlím nad absolutně různými tématy, které spolu vůbec nesouvisí, nevím jak to mám dát dohromady, možná chronologicky. To je jedno.
Je mi absolutně jedno, jak absurdně tohle všechno vyzní, protože vím, že to bylo něco, co se muselo stát, abych mohla být tam, kde jsem - a ne ve sračkách, jak mám ve zvyku psát.
Vybrala jsem si zkrácenou verzi, protože se mi to všechno nechce vypisovat.

Od mala jsem bojovala s tím, že jsem někdo jiný.
Proč nevypadám jako ostatní? Proč moji rodiče nejsou jako rodiče ostatních? Jaktože oni tráví čas s rodiči a já svoje vidím jednou za víkend? Proč se musím tak dobře učit? Proč nemohu chodit ven? Proč se mi ostatní posmívají?
A dalších tisíc otázek, které se nesly v podobném duchu. Neměla jsem se ráda, neměla jsem ráda svoje rodiče, kteří na mě a na bratra neměli nikdy čas, neměla jsem je ráda za to, že jsem. Že jsem taková jaká jsem. V tercii (osmá na gymplu) se všechno změnilo, když jsem potkala Vanillu, která byla mojí kulturou fascinovaná a já poprvé potkala někoho, kdo je z ní tak nadšený, kdo mě má rád i s mýma šikmýma očima. Mohla bych říct, že to byla jedna z mých mála dobrých kamarádek, které jsem měla, protože v té době jsem byla hodně uzavřená do sebe a trávila čas na notebooku, protože jsem se dívala na anime, filmy, seriály, taky jsem hodně četla a učila se, socializování a kamarádi pro mě byl celkem.. zvláštní pojem, který jsem neznala. Svým způsobem jsem se asi bála, že by mě nikdo nebral.
Tak tedy, kromě výše zmíněných koníčků jsem byla fakt gambler. Milovala jsem MMORPG hry a hry na Playstationu xD (*downloading LoL*)
Takže jsem se takhle před pěti lety seznámila se svojí první láskou. Byla to složitá láska, protože ten chlapec bydlel přes celou republiku. Vídali jsme se jednou za měsíc asi na dvě hodiny. Občas na tři. Znovu, byla to složitá a bolestivá láska, ale byla opravdu krásná a já věděla, že je opravdová. Zní to hloupě, jak by malá holka mohla vědět, co je opravdová láska. Ale tehdy jsem v to věřila. Jenže první lásky netrvají a stejnětak skončila i tato. Trochu bolestivě než všechny ostatní. Chci říct, i přesto, že jsme se (mohu to říct?) milovali nade vše, tak jsme spolu nemohli být. Jasně, asi dva měsíce po tom jsme se stále setkávali. Ale pak to skončilo. Pak už to moc bolelo. Většinou se říká, že zůstává to, jak člověk odejde. Odešel bez rozloučení, bez obejmutí, bez pohledu. A já musím říct, že odchod této osoby z mého života, se se mnou táhnul hodně dlouho.
Najednou se můj život zaplnil bolestí, které jsem se snažila zuby nehty zbavit. Hledala jsem záplaty v podobě jiných lidí, kterým jsem hodně ublížila. Taky jsem se uzavřela do sebe, mnohem víc než předtím. Mnoho lidí v mém okolí mě nechápalo, protože jsem nebyla schopna o tom mluvit. Nemluvila jsem, nevysvětlila jsem nic, proto mě nemohl nikdo pochopit. Ztratila jsem kvůli tomu svoje blízké kamarády a včetně toho jsem se odcizila i své vlastní rodině. Bylo to jedno z nejtěžších období u nás doma. Neříkám, že by zde panovala nějaká nenávist, ale ten pocit odloučení od mámy byl fakt hroznej. Najednou se vytratil ta vstřícná a milující aura domova, místo toho zde bylo prázdno. A hodně mě to mrzí.
Později jsem se rozhodla o tom mluvit, ale i přesto jsem nebyla pochopena a slova ostatních mi hodně ublížila, to mě donutilo se stáhnout do sebe ještě víc než předtím. Ale mělo to jednu výhody. Už jsem necítila bolest, byla jsem prázdná. Šíleně prázdná. Postupem času mi začalo být všechno jedno, pokud se zde vyskytla nějaká osoba, u které jsem cítila, že bych se mohla otevřít a pustit ji do svého života, okamžitě jsem jí ublížila dříve, jen aby to ona nestihla jako první. A takhle to šlo pořád dokola, bylo mi jedno, jestli jsem někomu ublížila nebo ne, hlavní bylo, že jsem v pořádku já. Tak to chodilo nejen s kamarády, ale i s pseudoláskami, ve kterých jsem se snažila najít tu svoji první, které jsem využívala k tomu, abych na tu první zapomněla. Klasika, prostě záplaty, nic víc, nic míň. Neříkám, že jsem k nim nechovala určité sympatie, svým způsobem jsem je v té době milovala tak, jak jsem si v té době mohla dovolit, láska u mě byla omezená. A nikdo si ji nezasloužil, včetně mě. Dávala jsem si za vinu, že mě ostatní nechápou, dávala jsem si za vinu, že odešel, dávala jsem si za vinu situaci v rodině. Nenáviděla jsem se každým dnem víc a víc. A k tomu jsem ještě ubližovala lidem, kterým na mě začalo záležet a snažila se je od sebe odehnat pryč. Byla jsem sama. Byla jsem nešťastná.
Kvůli tomu jsem si začala ubližovat. Jak jsem před pár lety napsala, fyzická bolest odvádí pozornost od té psychické. A to je můj únik.
Jeden z takových zásadních momentů v mém životě byla noc ze třináctého na čtrnáctého února, kdy, jak už jsem psala v několika textech, které vždy zůstaly v rozepsaných nebo v koši, jsem měla konverzaci s tou mojí první láskou, o které jsem si myslela, že je ta jediná, kterou kdy v životě potkám. Moc si nepamatuji, co to bylo za rozhovor. Jen vím, že skončil větou: ,,Tak třeba umři no."
-Tak jo.
Zněla moje odpověď.
Tak jo, tak jsem šla umřít. Nebo spíš "umřít," protože všichni víme, že pokud bych tu doopravdy nechtěla být, tak tady nejsem a všichni víme, že to byl jenom výkřik ze zoufalosti, protože jak můj tt řekl, omg, kdo se dokáže zabít práškama, já se z nich jenom pobliju.
Ne, okay, měla jsem probděnou celou noc, vůbec jsem nespala, jen jsem brečela, ráno řekla odcházející rodině, že je mi špatně a že zůstanu doma. Pak odešli, já si pořezala ruku, pak jsem spapala prášky a na to si dala čtvrt litru vodky :D (teď se tomu celkem směju :DDD, fakt je to hrozně absurdní :D *teď si vzpomněla jak byla v prdeli a přestala se smát*)
No a na to :DDDDD jsem pak napsala :DDDD SMSku kamarádce :DDDd která měla v té době hodinu :DDDDDD a mrdy jsem ji vyděsila .DDDDD :'DDDD
Každopádně. Díky Jani.
Nemůžu říct, že jsem v té době trpěla depresí, i když jsem udělala tuhle pičovinu, protože to, co přišlo potom bylo ještě horší. Moc si to období nepamatuji, ve zkratce, umřel mi do toho ještě děda, vím, že jsem v té době moc nespala, protože jsem trpěla insomnií a většinu času jsem hrála lolko. Přestala jsem taky brečet, přestala jsem taky cítit.
Fakt. Kalíšek emocí byl prázdnej a já neměla ani žízeň po nějakých dalších. Nespala jsem, nejedla jsem, celý dny jsem trávila zavřená v posteli s noťasem a lolkem. Rodiče vůbec nechápali, prej jsem postižená :D
Prostě. Je to začarovaný kruh.
Jde o to, že insomnie je spojená s depresí nebo nějakou další psychickou poruchou. Ve chvíli, kdy jsem nebyla vypnutá, tak můj mozek přemýšlel nad sebevraždou. Pořád. Pořád, pořád, pořád, pořád, dokola, nechtěl sklapnout, pořád nad tím přemýšlel a bylo to unavující. Opravdu unavující. A já chtěla jen spát a nemohla. A proto jsem hrála lolko, protože to byla jediná chvíle, kdy jsem byla vypnutá.
Nespavost -> sebevražda -> snaha o únik -> lolko. Jojo, to byl můj život, v topu lidi, fakt v topu. :D Koncem léta se to vyhrotilo a já už musela fakt k doktorovi. Ale tam jsem taky nechodila, protože jsem byla neschopný líný hovno, který bylo pořád v posteli a vydávalo se za přejetou žábu.
Z tohoto období mám celkem dobrý výpadek. No, to je asi jedno.
Už se mi to zase nechce celý rozepisovat, postupem času se začalo všechno lepšit, teda alespoň okolí, moje duše stále strádala a stále byla fucked up.
A asi jsem si to uvědomila až teď, ale ta první láska, ten její odchod, ve mně zanechal celkem brutální stopu. Chci říct, tyvole, vždyť já se s tím vyrovnala až minulý rok v říjnu. Do té doby jsem pořád toužila se s ním vidět, říct mu tolik věcí... které zůstanou nevyřčené a zapomenuté (protože sama už ani nevím, co jsem mu chtěla říct..)

Ne, Hany, já už Ti nemám co říct. Promiň, že jsem se na Tebe minulý týden vykašlala, ale nemám potřebu Tě vidět. Nemáme si už co říct. Nemáme důvod se vidět. Devět měsíců, co jsem Tě nechala úplně jít. A teď už to jen zoficiálním :D
Tak čau! Díky, že jsem Tě mohla poznat a že jsi byl ta první, na kterou se nezapomíná.

A mám v piči, jak debilně tenhle článek vyzněl a jakej jsem debil já, ale holt jedna z věcí, co mě ovlivnila. A mám pocit, že dnes bude další série dlouhých článků.
 

Kam dál

Reklama