Prosinec 2016

Měl jsi krásné srdce

4. prosince 2016 v 22:05 | yuu.
Byla jsi duše a byla jsi nádherná. Čistá a nevinná, jak první prosincový sníh. Kráčela jsi světem, lesy, louky a hory, byla jsi osvěžena pramínkem, který vyvěral ze skály, viděla jsi modř oceánů a jezer..

Bylo jsi srdce a bylo jsi krásné. Živé a zdravé. Potkávalo jsi nevinné duše a spolčovalo se s nimi. Hledalo jsi cestu k harmonii vašeho vztaho.

Byla jsi mysl. Nezaslepená mysl.
Bylo jsi tělo. A bylo jsi dokonalé.

Dokonalé tělo, hříšná duše, hříšnější srdce. Kam se poděla ta nevinnost a krása, která zde bývala? Kdo ji vzal, vymýtil, zničil?
Viděla jsem tvoji duši, byla krásná a čistá, měl jsi nevinné srdce, tvé oči jiskřily všemi možnými barvami, tvůj úsměv byl široký a upřímný. Tvá duše a srdce, nejcennější poklad, který jsi v sobě nosil, byl vykraden.
Místo zlata a diamantů v podobě upřímnosti, lásky, loajálnosti a srdečnosti, tu zbyla jen špína ukrytá pod krásou všech tvých vlastností. Lži a přetvářka, přehnaná hrdost a pýcha. Prach téhle bídy pomalu zahalil tvoji, kdysi tak krásnou, tuhlici s kameny a kovy..
Duše odporná, srdce prohnilé, důležitost těla dokonalého.
Jak moc ti záleželo na tvé perfeknosti, až své srdce jsi ztratil v prázdnotě a duši jsi uvrhl do stínu.
Jak vzdát se můžeš lásky pro svou pýchu a hrdost..
Srdce jsi mi zlomil..


(traktát) poznání dvaasedmdesát

1. prosince 2016 v 23:34 | yuu.
Nejsem žádný psycholog, nepřečetla jsem žádné odborné knihy, jsem laik, který vychází ze svých pocitů a pocitů ostatních, zlomených duších, jichž jsem měla tu čest poznat, popovídat si s nimi.

Chtěla bych začít tím, jak se někteří lidé kolem mě cítí. Jak prožívají určité chvíle a jak se vypořádávají s problémy, které se v jejich životě objeví.
Ze začátku našeho dospívání se nám může jevit spousta věcí jako katastrofální. Jde nám o vlastní názor, jak na vzhled, tak i chování, názor na věci, které se kolem nás dějí. Příkladem nám jdou rodiče, kteří mají svůj osamostatněný život, přičemž my, v pubertě, po něm též toužíme. Jednoduše řečeno, snažíme se jít proti nim, protože si myslíme, že si tím u nich vydobydeme respekt a budou v nás vidět dospělejší lidi. Omyl. Z hloupých názorů budou vždy jen hloupé názory.
V pozdějším věku jsme přeci jen dospělejší, zjišťujeme, že věci nejsou takové, jaké se zdály být předtím. Padá na nás zodpovědnost; zodpovědnost za naše činy a rozhodnutí. Něco, co za nás řešili rodiče. Taky se snažíme naleznout sami sebe, jací doopravdy jsme, chceme se znát a chceme se předpovídat. Přestáváme chápat ostatní, dochází ke střetům nenávisti a rozpolcenosti osobnosti. Nejdůležitější pro nás tedy je to, abychom našli své vlastní osobní štěstí, harmonii našich duší.
Jenže k tomu vede jedna dlouhá, občas zdajíc se nekonečná cesta, již musíme urazit. Sami dobře víme, že v takovéto chvíli bychom se měli obrátit na někoho blízkého, ve většině případů jsou to rodiče.
Ale my se bojíme jejich názoru na nás, bojíme se sankcí, které by následovaly, pokud by s tím nesouhlasili či by se jim to nelíbilo, bojíme se toho, že budeme opět nařčeni z neschopnosti, z hlouposti, z nerozumu... A to je ta chyba, jež je tak velká a zároveň pro hromadu lidí neviditelná. Rodičovská chyba, kterou dělají snad všichni dospělí, je ta, že nás shazují, ostrým nožem do nás vyřezávávají nadávky, potupnosti a nám zůstanou jen velké jizvy, ze kterých máme svoje mindráky. Naše chyba je v tom, že se rodičům nakonec nesnažíme sami dostatečně porozumět a očekáváme, že v tomto vztahu "dospělý - dítě" to bude fungovat na "100%-0%". Bohužel každý musí přispět alespoň to nějaké procento do vztahu, pokud chce, aby fungovalo normálně.
Jenže ono to fungovat normálně nebude, protože při veškerém vědomí, zdravého úsudku, .. takhle prostě postupovat nebudeme. Jsme uzavření tvorové, dospívající, hledající cíl, důvod žít, moc přemýšlíme nad primitivními věcmi, nechceme se s nimi nikomu svěřovat, protože se bojíme nepochopení ze strany ostatních. Je to vlastně takový začarovaný kruh, který jde pořád a pořád dokola. Proč to vlastně všechno děláme?
Z jednoho důvodu. Je v tom určité potěšení z vlastní bolesti. Každý z nás je svým způsobem masochista, který si v tomto libuje. Proč? Já vám ani nevím. Ale vím jednu věc. Že je to stupidní. Buď o té bolesti nikdo neví, vy se v tom plácáte sami nebo ostatní to ví, snaží se vám pomoci, ale vy jejich pomoc odmítáte, protože prostě chcete trpět. ( ?! ) Nevím, nevyznávám se.. V této věci si to musí očividně každý sám ujasnit.

Já sama jsem v životě, alespoň z mého pohledu, neměla tolik štěstí, jež by mi zařídilo takový život, jaký jsem si přála, šťastný život. Myslím si, že nejsem sama o sobě náročný člověk, problém ve mně je pouze ten, že si ráda dělám věci po svém - a kdo taky ne? Pokud jedna metoda vyhovuje osmi lidem z deseti, neznamená, že by mohla vyhovovat i zbylým dvoum lidem. Společenství by nemělo rozlišovat lidi podle toho, jaké mají zaměstnání, jaké jsou rasy atd... Lidé jsou všichni stejní, savci s duší a vyvinutým mozkem. Proto by se měla dostat ke každému šance kompromisu.
Před pár lety jsem měla psychický pád v mém životě. Začalo to malými problémy, které se postupně zvětšovaly, život byl těžší a těžší, já se začala vzdalovat od životů ostatních, přičemž mně samotné se zdálo, jako kdyby se oni změnili, zapomněli na mě, načež jsem se sama cítila méněcenná. Věřila jsem, že mě nedokáží pochopit, jelikož jsou prostoduché chodící osobnosti bez jakéhokoliv zájmu. A tak, jak šel čas, jsem si vykreslila obrázek společnosti tužkami na stínování, od HB-8B. Upnula jsem se na svoji pravdu, jež představovala hloupou, materialistickou, nemyslící společnost, která je proti mě a mým podobným, myslícím lidem.
Dělala jsem ze sebe oběť tohoto století. Byla duševně nevyrovnaná. Potřebovala jsem pozornost, potřebovala jsem lásku, potřebovala jsem, aby o mne někdo pořád pečoval.
Pohrdala jsem lidmi a přitom se jim snažila co nejvíce zavděčit. A když jsem se nazvděčila, tak jsem to nakonec dala za vinu ostatním. Proč taky sobě? Já jsem obětní beránek, oni jsou ti zlí, páchají na mě zlo..
Vždy jsem si myslela, že život je náročný, že lidé jsou nároční. A přitom to byla jedna velká lež, skepticismus a cynismus, jenž mě donutil dívat se na svět pod špatným úhlem.
Ztratila jsem se a opět se našla, zmoudřela.
Pochopila jsem, že lidé nestojí o naše oběti a hrdinství, naše nekonečné boje, které vedeme sami se sebou. Společnost nestojí o donquijotství, společnost chce pravdivost našich životů. Kafe a cigárko, pohodlný kanape a televizní program, víno a poklidné večery.
Lidé chtějí štěstí, kterého lze snadno získat, jednoduchý a šťastný život. Nechtějí se zaobírat ostatními, pokud k nim nemají pořádnou citovou vazbu. Každý chce nejdříve milovat sám sebe, potom až dokáže milovat ostatní, každý dbá především na své vlastní štěstí. Přijde mi to jako pud sebezáchovy, věc, kterou musíte dělat, abyste přežili.
Naše zatrpklost vůči lidem, kterým my, ano my, závidíme jejich radosti, z nás nečiní o nic lepšími či chytřejšími. Nemohou za naši bolest způsobenou tím, že nemáme v jistých věcech nadhled, nemohou za to, že dokáží vést lepší život než my.
My, kteří si o sobě myslíme, že jsme lepší kvůli různorodosti naší mysli, která nakonec bývá stejnou, jakou má několik dalších tisíc obyvatel této planety. Myšlenka výjímečnosti v nás vzbuzuje pocit nadřazenosti a nepochopení. Nutíme sami sebe se stranit společnosti, dívat se na ně zpod prstů. A to je naše vlastní utrpení, ve kterém se konstantně udržujeme. Je to utrpení, které ostatní necítí a proto se cítíme, že jsme nadřazení. Tedy alespoň já se tak cítila.
Teď vím, že nejsem o nic lepší než on, ona, oni, tamti. Že jsem jedna ze všech, kteří hledají radosti v životě. Cukrovou vatu, frgál, krásný film, první lásku..

miluj a buď
nech ve své duši vykvést květiny, zalij je slunečním svitem
srdce hřej láskou a úsměvy
a věř

fml

1. prosince 2016 v 22:44 | yuu.
je to krasne -

prvni pohled
prvni dotek
prvni polibek

a nakonec to vzdy skonci