(traktát) poznání dvaasedmdesát

1. prosince 2016 v 23:34 | yuu.
Nejsem žádný psycholog, nepřečetla jsem žádné odborné knihy, jsem laik, který vychází ze svých pocitů a pocitů ostatních, zlomených duších, jichž jsem měla tu čest poznat, popovídat si s nimi.

Chtěla bych začít tím, jak se někteří lidé kolem mě cítí. Jak prožívají určité chvíle a jak se vypořádávají s problémy, které se v jejich životě objeví.
Ze začátku našeho dospívání se nám může jevit spousta věcí jako katastrofální. Jde nám o vlastní názor, jak na vzhled, tak i chování, názor na věci, které se kolem nás dějí. Příkladem nám jdou rodiče, kteří mají svůj osamostatněný život, přičemž my, v pubertě, po něm též toužíme. Jednoduše řečeno, snažíme se jít proti nim, protože si myslíme, že si tím u nich vydobydeme respekt a budou v nás vidět dospělejší lidi. Omyl. Z hloupých názorů budou vždy jen hloupé názory.
V pozdějším věku jsme přeci jen dospělejší, zjišťujeme, že věci nejsou takové, jaké se zdály být předtím. Padá na nás zodpovědnost; zodpovědnost za naše činy a rozhodnutí. Něco, co za nás řešili rodiče. Taky se snažíme naleznout sami sebe, jací doopravdy jsme, chceme se znát a chceme se předpovídat. Přestáváme chápat ostatní, dochází ke střetům nenávisti a rozpolcenosti osobnosti. Nejdůležitější pro nás tedy je to, abychom našli své vlastní osobní štěstí, harmonii našich duší.
Jenže k tomu vede jedna dlouhá, občas zdajíc se nekonečná cesta, již musíme urazit. Sami dobře víme, že v takovéto chvíli bychom se měli obrátit na někoho blízkého, ve většině případů jsou to rodiče.
Ale my se bojíme jejich názoru na nás, bojíme se sankcí, které by následovaly, pokud by s tím nesouhlasili či by se jim to nelíbilo, bojíme se toho, že budeme opět nařčeni z neschopnosti, z hlouposti, z nerozumu... A to je ta chyba, jež je tak velká a zároveň pro hromadu lidí neviditelná. Rodičovská chyba, kterou dělají snad všichni dospělí, je ta, že nás shazují, ostrým nožem do nás vyřezávávají nadávky, potupnosti a nám zůstanou jen velké jizvy, ze kterých máme svoje mindráky. Naše chyba je v tom, že se rodičům nakonec nesnažíme sami dostatečně porozumět a očekáváme, že v tomto vztahu "dospělý - dítě" to bude fungovat na "100%-0%". Bohužel každý musí přispět alespoň to nějaké procento do vztahu, pokud chce, aby fungovalo normálně.
Jenže ono to fungovat normálně nebude, protože při veškerém vědomí, zdravého úsudku, .. takhle prostě postupovat nebudeme. Jsme uzavření tvorové, dospívající, hledající cíl, důvod žít, moc přemýšlíme nad primitivními věcmi, nechceme se s nimi nikomu svěřovat, protože se bojíme nepochopení ze strany ostatních. Je to vlastně takový začarovaný kruh, který jde pořád a pořád dokola. Proč to vlastně všechno děláme?
Z jednoho důvodu. Je v tom určité potěšení z vlastní bolesti. Každý z nás je svým způsobem masochista, který si v tomto libuje. Proč? Já vám ani nevím. Ale vím jednu věc. Že je to stupidní. Buď o té bolesti nikdo neví, vy se v tom plácáte sami nebo ostatní to ví, snaží se vám pomoci, ale vy jejich pomoc odmítáte, protože prostě chcete trpět. ( ?! ) Nevím, nevyznávám se.. V této věci si to musí očividně každý sám ujasnit.

Já sama jsem v životě, alespoň z mého pohledu, neměla tolik štěstí, jež by mi zařídilo takový život, jaký jsem si přála, šťastný život. Myslím si, že nejsem sama o sobě náročný člověk, problém ve mně je pouze ten, že si ráda dělám věci po svém - a kdo taky ne? Pokud jedna metoda vyhovuje osmi lidem z deseti, neznamená, že by mohla vyhovovat i zbylým dvoum lidem. Společenství by nemělo rozlišovat lidi podle toho, jaké mají zaměstnání, jaké jsou rasy atd... Lidé jsou všichni stejní, savci s duší a vyvinutým mozkem. Proto by se měla dostat ke každému šance kompromisu.
Před pár lety jsem měla psychický pád v mém životě. Začalo to malými problémy, které se postupně zvětšovaly, život byl těžší a těžší, já se začala vzdalovat od životů ostatních, přičemž mně samotné se zdálo, jako kdyby se oni změnili, zapomněli na mě, načež jsem se sama cítila méněcenná. Věřila jsem, že mě nedokáží pochopit, jelikož jsou prostoduché chodící osobnosti bez jakéhokoliv zájmu. A tak, jak šel čas, jsem si vykreslila obrázek společnosti tužkami na stínování, od HB-8B. Upnula jsem se na svoji pravdu, jež představovala hloupou, materialistickou, nemyslící společnost, která je proti mě a mým podobným, myslícím lidem.
Dělala jsem ze sebe oběť tohoto století. Byla duševně nevyrovnaná. Potřebovala jsem pozornost, potřebovala jsem lásku, potřebovala jsem, aby o mne někdo pořád pečoval.
Pohrdala jsem lidmi a přitom se jim snažila co nejvíce zavděčit. A když jsem se nazvděčila, tak jsem to nakonec dala za vinu ostatním. Proč taky sobě? Já jsem obětní beránek, oni jsou ti zlí, páchají na mě zlo..
Vždy jsem si myslela, že život je náročný, že lidé jsou nároční. A přitom to byla jedna velká lež, skepticismus a cynismus, jenž mě donutil dívat se na svět pod špatným úhlem.
Ztratila jsem se a opět se našla, zmoudřela.
Pochopila jsem, že lidé nestojí o naše oběti a hrdinství, naše nekonečné boje, které vedeme sami se sebou. Společnost nestojí o donquijotství, společnost chce pravdivost našich životů. Kafe a cigárko, pohodlný kanape a televizní program, víno a poklidné večery.
Lidé chtějí štěstí, kterého lze snadno získat, jednoduchý a šťastný život. Nechtějí se zaobírat ostatními, pokud k nim nemají pořádnou citovou vazbu. Každý chce nejdříve milovat sám sebe, potom až dokáže milovat ostatní, každý dbá především na své vlastní štěstí. Přijde mi to jako pud sebezáchovy, věc, kterou musíte dělat, abyste přežili.
Naše zatrpklost vůči lidem, kterým my, ano my, závidíme jejich radosti, z nás nečiní o nic lepšími či chytřejšími. Nemohou za naši bolest způsobenou tím, že nemáme v jistých věcech nadhled, nemohou za to, že dokáží vést lepší život než my.
My, kteří si o sobě myslíme, že jsme lepší kvůli různorodosti naší mysli, která nakonec bývá stejnou, jakou má několik dalších tisíc obyvatel této planety. Myšlenka výjímečnosti v nás vzbuzuje pocit nadřazenosti a nepochopení. Nutíme sami sebe se stranit společnosti, dívat se na ně zpod prstů. A to je naše vlastní utrpení, ve kterém se konstantně udržujeme. Je to utrpení, které ostatní necítí a proto se cítíme, že jsme nadřazení. Tedy alespoň já se tak cítila.
Teď vím, že nejsem o nic lepší než on, ona, oni, tamti. Že jsem jedna ze všech, kteří hledají radosti v životě. Cukrovou vatu, frgál, krásný film, první lásku..

miluj a buď
nech ve své duši vykvést květiny, zalij je slunečním svitem
srdce hřej láskou a úsměvy
a věř
 


Komentáře

1 artist-raven artist-raven | Web | 2. prosince 2016 v 0:59 | Reagovat

Tohle si napsala opravdu moc hezky. Takhle barvitě to vypsat... nádhera.
Já osobně si myslím, že to období (upřímně může trvat i celý život) potřebují všichni. ono se sice říká "ty nejsi středem vesmíru", ale to jsou podle mě jenom řeči a každý člověk se snaží být hrdinou vlastního příběhu podle svého a podle vlastního ideálu. každý ze sebe dělá svým způsobem oběť a mučedníka, kterým ve své mysli doopravdy je. Potřebujeme ten svůj vzdor proti něčemu, potřebujeme se jednou ohlédnout za svými chybami a uvědomit si, co a jak se stalo...
Ale abych to tu nezaplnila takovýma "hlubokýma" myšlenkama noční sovy, opravdu poklona, vážně moc dobře napsaný článek :-)

3 Chariot Chariot | 19. ledna 2017 v 12:16 | Reagovat

Kdyby byli všichni lidi stejní jako já, stala by se planeta Země anarchistickým panoptikem zrůd s bytostmi, které mají šílenství zabudované ve svojí vlastní DNA. To je nesmysl, takže musím být tedy já jako ostatní lidi. Půjdu na střední, na vysokou, najdu si partnera, koupíme dům, budu chodit do práce, budu mít děti, zůstanu s dětmi, zestárnu, ale důležité bude, že naleznu svoje pomyslné štěstí. Pak umřu a deset let poté na mě budou vzpomínat jako na xxx Mrtvolu.
Toto se trochu vylučuje, prosím o vysvětlení, paní psycholožko.

4 Daisy Daisy | Web | 19. ledna 2017 v 15:00 | Reagovat

Největší štěstí se ukrývá v tom, že se radujeme ze štěstí ostatních. Zjistila jsem to už dávno:)

5 bezkrve bezkrve | Web | 19. ledna 2017 v 15:27 | Reagovat

já nechci štěstí, jež popisuješ, protože mě tohle štěstí šťastnou nečiní. nezajímá mě pohodlí a jednoduchost. jsem spokojená jenom v případě, že ničím sebe i všechny kolem sebe. rozdupávám všechny, které miluji, a ničím vše, na co sáhnu. to je pointa mé existence, a to mě činí... šťastnou.

[3]: máš hezkou adresu blogu :-))

6 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 19. ledna 2017 v 15:57 | Reagovat

Tahle tvoje zpátečnická filosofie mi přijde, jako inspirovaná nějakou Etikou Nikomachovou, ve který Aristoteles často kecal hlavně o dobru pro obec, které je nadřazené dobru jednotlivce.
Což mi přijde pěkně pitomý. Hodně pitomý, takovej život žít nechci.

7 Circle Circle | Web | 19. ledna 2017 v 16:55 | Reagovat

Jojo, je to tak.:) Dost dlouho jsem zavracela oči nad heslem "Nenávistí otrávíš jen sám sebe." a teď jsem ráda, že se této šílené vlastnosti postupně zbavuji. Svět je pak mnohem lepší.:)

8 Kory Kory | Web | 19. ledna 2017 v 16:56 | Reagovat

cítím to podobně. Hlavně ten konec. ALe stále se toho nepodloženého pocitu nadřazenosti nemůžu zbavit, ikdyž vím, že je milný, pořád tu je.

9 Jůďa Jůďa | Web | 19. ledna 2017 v 20:32 | Reagovat

Je to moc moudré to co jsi napsala :) krásné a pravdivé!! :)

10 Nancy Nancy | Web | 19. ledna 2017 v 22:22 | Reagovat

podla mojho nazoru je tento clanok jeden z najlepsich, ktore sa na titulke objavili.

"Myšlenka výjímečnosti v nás vzbuzuje pocit nadřazenosti a nepochopení. Nutíme sami sebe se stranit společnosti, dívat se na ně zpod prstů. A to je naše vlastní utrpení, ve kterém se konstantně udržujeme." s tym sa viem stotoznit. vacsina tupritomnych asi tiez... len o tom celkom nevedia.

[6]: ehm, ty si tiez dost stupidna.
asi ti to este nikto nepovedal (lebo tvoj blog, aj napriek tomu ako zbesilo vsetky clanky na titule komentujes aby si nahnala aspon nejaku navstevnost) nikoho nezaujima :( ale dalej prezentuj svoje znalosti z filozofickej fakulty, vyuzi to kym nebude odkazana na obracanie burgerov.

11 Lapis Lapis | Web | 20. ledna 2017 v 0:19 | Reagovat

Wow. Z toho clanku mam velku radost.  Nieco v tychto blogovych koncinach tak nezvykle. Tu sa predsa zasadne presadzuje ego a nadradenost :) aka prijemna zmena ked si tu obcas niekto uvedomi svoju omylnost a ma sebareflexiu, zeby konecne clovek 😎 ? Jeeej, len tak dalej! nech sa ti dari.

12 Lapis Lapis | Web | 20. ledna 2017 v 1:18 | Reagovat

[6]: najuspesnejsia zivotna strategia je win-win. Obe strany maju nejaky osoh zo spoluprace. Hadam suhlas. Otazkou je ako take nieco dosiahnut. Skoro vobec to nejde. Ako sa da vo vztahoch ktore su casto nevyvazene dosiahnut balanc ? Mohlo by sa zdat ze strategia "ja vzdy vyhram" je jedinym rozumnym riesenim rovnice. Mozno ano na chvilku avsak dlhodobo je neudrzatelna. Co potom ale ostava ? Ano, ten kompromis. Ano urobit zo seba idiota a tych ludi ktory za to stoja menit. Ze nemozne ? Netvrdim ze je to lahke. A nie som v tomto ziaden borec. Nepamatam si jeden dokonaly tyzden ale i tak mam stastny zivot. V clanku sa pisalo o bolesti a schopnosti s bolestou pracovat. Je to prvy krok. Naucit sa znasat bolest. Preco ? Pretoze ta limituje iba na to co je prijemne a nikam sa nepohnes. odrezes si cestu dalej. A tu sa dostavame k jadru veci. Mozem ti tu vypisovat ze altruizmus ma evolucny zaklad, ze existuje aj kopa inych dvovodov. Ale vsetko sa to v zaklade toci ohladom ci chces alebo nie. A ty nechces.... a ja si ale stale myslim ze jedneho dna ta osvieti ✌️a nieco alebo niekto ta nalomi 😎. Peklo zamrzne ...

13 Zde napište své jméno Zde napište své jméno | 20. ledna 2017 v 10:13 | Reagovat

Konečně někdo napsal kvalitní článek o něčem jiném než módě, homosexuálech a zákazu kouření. :D
Super počteníčko, líbí se mi tvůj styl psaní. :-)

14 Marka Marka | Web | 20. ledna 2017 v 10:28 | Reagovat

Tím, co se ti kdysi dělo, si mi připomněla samu sebe. Musím říct, že já jsem to necítila tak, ale cítím, že společnost je banda trotlů s některými světlými výjímkami :) ale tvůj názor a článek mi něco připomenul a za to ti moc děkuji :) přeju hodně štěstí

15 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 20. ledna 2017 v 16:09 | Reagovat

[10]: Co? Dej pokoj s tou maďarštinou...
Návštěvnost. Jo. Proto používam tuhle pitomou platformu Srog.cz. Protože jsou tady kreténi, jako ty, na FB už mě ty kreténi přestali bavit a na twitteru je jenom zaprcanej Trump.
Asi v tom hledáš něco, nad čim si tady sama honíš pičku, že tvuj čoboskej blogísek někdo čte. Jenom ráda prudim takový čoboláky, jako ty. Mě nezajímá, že tvuj maďarskej otec voprcal ovci a hodil jí přes Dunaj. Nezáviď mi mojí možnost se vzdělávat, když tam u vás můžeš maximálně pást berany, který tě někdy voprcaj a z toho budou další čobolátka. Fakt super osud. Jdi si radši poslechnou nějaký motivační video od Jardy Duška, lol.

[12]: Nesouhlasím, dlouhodobě to udržitelné je, jen člověk musí hledat možnosti a další možnosti, jak to udělat jinak.
Nevypisuj mi, že altruismus má evoluční základ, je to nesmysl. Možná v lidském hledisku, jenže to nic nemění na tom, že zákony evoluce na lidský hlediska zvysoka serou. "Symbióza", dejme tomu celého "vesmíru", chceš-li, je něco jiného, než slovíčko, které si vymysleli lidé. Pokrok, evoluční základ, je založen na vyváženosti obou těch lidských, vymyšlených slovíček.
Poselství tohohle typu jsem tím přirovnáním zesměšnila záměrně. Poselství tohohle typu mi prostě vždycky připomíná levné kecy v nějakém sračkočlánku nějakého sračkoezoserveru, a příšernou grafickou (ne)úpravou, který psala ztroskotaná tlustá čtyřicítka, jejíž manžel utekl za mladší a štíhlejší, ale ona je přesto dokonalá bohyně, protože vzývá svojí Gaiu. Sám si pak odporuješ tvrzením, že se vše točí v ohledu na to, co člověk chce. Nějak ti to prostě nefunguje, stejně jako v článku, proto si z toho dělám prdel.
Jo a nevim, co by mě mělo osvítit. Já už osvícená dávno jsem, heč. Peklo nezamrzne. Peklo je Maia, plamen, který roste.

16 Lapis Lapis | Web | 20. ledna 2017 v 20:16 | Reagovat

Evolucia je o hladani optima. V tom sa zhodneme. Vzdy mi vsak prislo u teba ze si zastancom jedneho extremu. Mas v povahe ludi/nazory bud strcit na piedestal vecnej slavy alebo ich zatratis. Mne vzdy prisla takato strategia velmi slepa. O zivote viem malo no viem urcite ze nie je o extremoch. Naopak ona slepota je zdrojom vsetkych vojen a konfliktov. Je konflikt nevyhnutny, ano. V tomto tiez suhlas. Dava priestor novemu. Len je dlhodobo neudrzatelny. A vlaste si povedala nieco podobne. Je to pomer medzi stabilitou a konfliktom. Medzi chaosom a poriadkom. Co som ti chcel povedat ze extremy casto nebyvaju tou najlepsou strategiou. A vlastne preco by mala existovat prave len jedna? Preco by si mal chytry clovek odrezat tie ostatne moznosti? Ako si hovorila je potrebne hladat a nie len v znamych vodach. A prave ono hladanie, to posledne co pri hladani potrebujes je ego, treba mat ovorenu mysel. Keby som ti to prirovnal, pamatas si este Demiana od Hesseho? To jeho povestne vajicko? Konflikt je nutny, na to aby si ziskala novy svet musis ten stary znicit, rozbit skrupinku. No tak isto potrebujes lasku a opateru svojich blizkych aby si sa mohla dostatocne vyvynut na dalsi let(ona stabilita). Inak vypadnes z hniezda a zivoris. Altruizmus ma evolucny zaklad. Doporucujem vsetky knizky od Dawkinsa a hlavne sefish gene. To ze strategie nefunguju na 100% je uplne v poriadku. Co funguje ? 😎 Ale vlastne ano mozes zajst do kostola spinat ruky a dufat. Ja ten typ nie som a nieco my hovori ze ty tiez nie 😎 A toci sa to ohladom toho rozhodnutia. Je to totiz ten pocit co ti nedovoli obsediet a posuva ta napred. Mnohy ho vsak potlacaju pretoze sa boja onej bolesti ktora nevyhnutne pride. Ja ich volam bludny holandania. Plavia sa na mori bez ciela uz roky nevideli pristav az stratili nadej ze nejaky pristav existuje. Skus takym povedat ze onen pristav je na dosah. Ublizia ti. Beres im totiz istotu ze ziaden nie je. Paradox. To je ludom typicke. A je typicky pre zastancov extremu, neziju totiz v realite, ta boli.

17 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 21. ledna 2017 v 13:09 | Reagovat

[16]: Vždycky mi u tebe přišlo, že jsi nedoceněný psycholog, co se rozborů osob týče (co ty víš, třeba jsem potkan, vítej na internetu) či filosof, co se týká tvých názorů, kterému nevyšla kariéra, tak se snaží alespoň na těch internetech.
Je to pnutí od extrému k extrému, které drží časoprostor pohromadě. Jak moc vážně brát novelku? To bys taky mohl odkazovat na některý z těch výžblebtků Coellha, i když je pravda, že oporoti těm jeho sračkám je Demian něco hodné obdivu. Dawkinse načtenýho mam (díky svýmu fotříkovi) a spousta jeho názorů se mi příčí. Strašně moc. Nevím, ani jednoho z výše uvedených autorů brát příliš vážně nehodlám. Pokud jsme u toho kostela, tak předevšim kvůli jeho tupý kritice náboženství. Ještě beru jeho The God desilusion, ale jakmile vidím jeho vystupování naživo v nějakýcho pořadech a jeho tupou argumentace a zbytečné navážení se do stejně fanatických lidí, jako je on sám, kteří jen stojí na druhé straně, tak se mi chce ho majznout po hlavě lahváčem. Já třeba doufám často a většinou to bývá tak, že doufání bylo správné. Co se týká spínání rukou v kostele...no, už to okolo sebe moc nevídám. Já mám pocit, že opět zabíháš se "strachem z bolesti" někoho jinýho k tomu svýmu psychologování, který teda za moc nestojí, abych pravdu řekla. Žádní bludní holanďané mi hubu nerozbili, možná protože se o ně nezajímám, pokud nemají zájem. Tak.

18 Lapis Lapis | Web | 21. ledna 2017 v 15:30 | Reagovat

[17]: jak moc vazne brat novelku? ... Myslis si ze viem o tebe "vsecko" pretoze som si precital nejaku knihu? Existuje vobec nejaka taka ktora by obsiahla celu osobnost ? Seba si dokazes vylozit len ty sama. To ostatne ma sluzit len ako inspiracia.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama