Poe o hummusu s olivami

9. března 2017 v 23:42 | yuu.
I když jsme se minuli, zase jsme se našli, ty a já a naše duše. I když se trochu vzdálily, pořád jsou si blízké, je to krásné. Sedla jsem si na parapet, vytáhla z černé tašky jídlo a začala ukusovat, zatímco tys držel v rukou dva bílé papírové kelímky, ve kterých byla před chvílí nalitá filtrovaná káva, která ti dělá takovou radost. Povídali jsme si a já se na tebe dnes nemohla vynadívat, fakt ti to slušelo. I ty kruhy pod očima, které značí, že to máš poslední dobou těžké. Občas si tak říkám, že toho mám plné zuby, že už nechci, nebaví mě se snažit tě zachraňovat, když se ani zachránit nechceš nechat ( a vůbec o to nestojíš, takže je to můj problém. ) Ale pak tě vidím a chci tady být pro tebe, protože po pár prohozených slovech cítím, že jsi to prostě ty. A moje pocity k tobě jsou nepopsatelné. A i přesto, že ze začátku je to takové zvláštní, protože nevím, jak se cítíš a nevím, jak se cítím já, tak k sobě najdeme tu cestičku a rytmus našeho srdce se sjednotí a myšlenky jsou na stejné flow.
Máme prostě skvělou konverzační flow.
Povídali jsme si o tom, jak to mám teď s rodinou a co se u mě novýho děje, kolem nás procházeli lidi v černým, včetně mě a tebe. A vůbec nevadilo, že jsme přišli pozdě. Kdo přece chodí včas. Seděl jsi tam tak klidně, občas ses usmál svým křivým úsměvem a já si občas vzpomněla, že na tom úsměvu máš jizvu. Potom jsme se zvedli a odešli.
Zapadli jsme do hospody ke stolu, ke kterému jsme si dvakrát, třikrát sedli, když byly taneční. A spolu s tanečními patří jointy, které se balily na tom stole. Fakt cool vzpomínka, tři roky zpátky. Vytáhl sis červenou krabičku, vrchní donesl víno a pivo. A já si po zbytek večera hrála s tou malou červenou krabičkou. Vyprávěla jsem ti o tom, jaký to je být o půl čtvrtý ráno někde na dálnici v dešti v Praze. Vyprávěla jsem ti o tom, jak jsem jako malá měla káču, žlutou a pak dřevěnou s barevnými proužky. Vyprávěla jsem ti o svých myšlenkách, o domově, který je ve mně prázdný. Vyprávěla jsem ti, jak jsem si chtěla povídat s Martinem, ale nemohla jsem. A ty jsi mi říkal o tom, jaký to bylo včera na stěně, o svým snu s karavanem a životem na cestách, o tom, že máš rád černou barvu, protože po několika letech jsem stále nevěděla, jakou barvu máš rád.
Povídali jsme si o tom, jak nám chybí někteří lidé a se kterými bychom byli rádi jen přátelé, načež oni to pochopit nedokážou.
A potom jsi to řekl.
A možná to je ten důvod mých nevysvětlitelných pocitů k tobě.
,, My si nikdy nepovídáme normálně a nikdy si nepovídáme tak, abychom se spolu smáli. "
Nepovídáme. My o sobě totiž nic nevíme. Já totiž nevím, co ti dělá radost a ty nevíš, co mně dělá radost.

My totiž o sobě víme všechno a neznáme se.
Dík za fotku
 


Komentáře

1 Keeble Keeble | E-mail | Web | 10. března 2017 v 18:24 | Reagovat

Někdy to tak je. Protože znát člověka vůbec nemusí být o tom, vedět o něm fakta, nemusíš třeba ani vědět jeho jméno. Znát člověka je o něčem jiným, a ty bezpochyby víš, o čem.
Dokonale napsaný.
Ten les na pozadí...je vážně úžasný místo. Nevím kde je a jestli vůbec je, ale vím, že se tam jednou chci podívat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama