Listopad 2017

nesmysl plný smyslů a zvratků

19. listopadu 2017 v 21:16 | yuu.
zatemňuješ mi mysl
pohled na tebe
a život nemá smysl

vidím růžově
vše kolem mě
ale hlavně tebe

pohled na nebe
pohled na hvězdy
vzpomínka na tebe

17.12.2016

Imaginární bouřka

19. listopadu 2017 v 21:06 | yuu.
Nad hlavou nám plul černý mrak, černý oblak, vlastně byl šedý a mně se zdál černý. Zakrýval velkou část bledě modrého nebe, které se kvůli němu začalo zbarvovat do té šedé, takové té pravé myší šedé. Seděla jsem na kuse dřeva, které mělo sloužit jako lavečka a v klíně jsem drbala další šedou barvu nošenou kocourem, který neviděl na oko nebo na oči. Už je to tak dávno, sedm měsíců. Ani nevím jak se jmenoval, pojmenovala bych ho Mojžíšem, ale nemůžu. Sebrala bych mu jeho jméno. Taky si nepamatuji proč přesně jsem seděla venku. Ale bylo mi krásně, i když jsem noc předtím probrečela. V kotlíku se vařila zelňačka, moje oblíbená, taťka, alespoň tak jsem mu v duchu říkala, se vrátil s košíkem, kde bylo pár hub a se sýrem od starého přítele. Dal nám ho ochutnat, byl asi moc dobrý, nemohu soudit, mně chutná každý sýr.

Všechno je to fikce prosycená pravými vzpomínkami tak, jak to lidé dělají. Pateticky si upravujeme vzpomínky podle našich pocitů. A jak to bylo doopravdy?

Nebe bylo šedé, chvilkami prokukovaly paprsky slunce a na chvilku byla vidět i ta nebeská modř. Občas zafoukal podzimní větřík a posunul mraky o kousek dál. Vyšla jsem z chaty a nadechla se horského vzduchu. Taky jsem poznala toho mýho slepýho Mojžíše, který se zaboha mohl nechat udrbat k smrti, byl moc roztomilej, takovej kocourkovskej. Seděla jsem s ním na lavečce, která byla umístěná hned u okna chaty. Dívala jsem se na kotlík, který byl v kamenech a čekala až uvidím, jak se dělá zelňačka. Měli jsme jít pro vodu k pramínku a já čekala, až vyjde z chaty a budeme se spolu držet za ruce a procházet se přírodou. Mezitím jsem pořád sledovala kotlík a drbala šedýho nebo černýho Mojžíše, i když si spíš myslím, že byl šedý. Po chvíli přišel tatík s tím proutěným hnědým košíkem, ve kterém se vyskytovalo pár hub, ze kterých se mi později udělala moje první smaženica v životě (a byla sakramentsky dobrá) a sýr, o kterém stále nemůžu tvrdit, že je dobrý nebo špatný, protože to holt nepoznám. Hned na to vyšel z chajdy a podíval se na mě těma svýma hnědýma očima a usmál se. Přišel ke košíku a dal si kousek sýra. Potom jsme se vzali za ruce, každej do jedný plastovou nádobu a šli jsme společně k pramínku. Jako v pohádce, po cestičce dolů, kolem roztomilých chlupatých kraviček a bejčků, který jsem si chtěla pohladit, ale prý ne. Sešli jsme kopeček plný zelený mokrý trávy od rosy a šli mezi stromečky, kde se najednou objevila voda a vzápětí i ten pramínek. Voda byla opravdu studená a jediný, co mě zajímalo byly houby a on. A možná nějací lesní skřítci, protože to opravdu vypadalo jako pohádkový lesík. Naplnili jsme nádoby a vrátili se. Já si zase prohlížela sudokopytníky, kteří byli pořád chlupatí a mně to stále udivovalo ( a nebudu si lhát, pořád mě to udivuje.)
Myslím, že jsme ten den šli i na vláček, kterej nás vzal kouzelným lesem. Měla jsem pekelný sucho v ústech a bolela mě hlava, myslela jsem, že mě klepne pepka, ale ta si dala na čas a vlastně se vůbec neobjevila.
Byla jsem línej šmejd a moc se mi nechtělo chodit, nakonec jsem se překonala, natáhla na triko košili a na košili svetr a ruka v ruce jsme vyšli zase ven z chajdy a šli směrem k místu, kde se nacházela mašinka. Cestou jsme si povídali a bylo to moc hezký, shodli jsme se na tom, že bychom sem chtěli zajít i v létě a taky jsme se shodli na tom, že je opravdu vedro. Taky si ze mě utahoval, že vlevo (nebo to bylo vpravo?) končí zelená pláň a je tam jen útes, ale já ho prokoukla a my se zasmáli. Cítila jsem se unaveně, volně, šťastně a zamilovaně, se šťastnejma očima jsem se na něj podívala a zeptala se, jestli je to ještě daleko, zatímco mi v hlavě vyvstávaly vzpomínky na adapťák v prváku a na hezkou přírodu, která nás tehdy obklopovala. Prý ne, tak jsem ho chytla za pacenu a rozeběhla jsem s ním do té nekonečné zeleně, zalité podzimním sluncem a jemným vánkem.
Potom jsme se dívali na horor, kterej byl fakt hororovej, já mezitím strouhala sýr na pizzu, protože moc ráda strouhám sýry a nikdo to o mně neví. Přijde mi, že se fakt hezky strouhaj, narozdíl od jiného jídla. Potom jsme jedli pizzu. Byla mňamková. A snědli jsme jí hodně, alespoň já. Potom jsme sešli schody, setmělo se, vzduch jakoby začal mrzout a nebe se zahalilo do svýho závoje plné hvězd, o kterých jsem měla pocit, že jsem ještě nikdy v životě neviděla.
Hodil na mě velikánskej svetr a s mými copánky jsem se cítila jako indián. On měl na sobě roztomilýho kulicha a v ruce luk a tři šípy. Šli jsme spolu za chatu a on mě učil, jak se střílí z luku. Stejně to neumím, protože mám levou ruku na pravé straně a levou stranu vlevo. Vždycky vystřelil ten šíp daleko a my museli do kopce ho jít hledat. Přišlo mi to jako nějaká soutěž, kdo objeví šíp a zároveň jako něco akčního, co se stane, když ten šíp nenajdeme. A taky jsem se pěkně bála, že přijde nějaký vrah a zabije nás. Úplně nejvíc opravdově.
Potom jsme se vrátili do chajdy, na mě se hodila gigantická péřová bundica a my si sedli ke stolu se dvěmi dřevenými lavičkami, kde seděli rodinní známí, kteří se pořád navzájem škádlili a ze kterých sálala upřímná a nehynoucí láska. Nebo alespoň tak to můj mozek pojal. Prý to jsou netopýři. Ale co by tu dělali netopýři. Tak dlouho jsem se nezasmála. Tak dlouho jsem u srdce necítila teplo. Proč? Moc často se u něj nestávalo, že by ho někdo nebral vážně nebo že by si z něj dělal srandu. A najednou z toho dospěláka vedle mě, kterého jsem vždycky tak moc obdivovala, se stal malý chlapec, který si chtěl ukrutně dobýt svoji pravdu a já ho obdivovala ještě více. Sálala z něj odhodlanost dokázat, že je tam netopýr, v očích mu jiskřily plamínky a můj úsměv se rozšiřoval ještě víc a můj smích byl víc a víc retardovanější. Byl tak roztomilej a já ho musela čím dál tím víc obdivovat, jaký je. A věřila jsem mu, že to jsou netopýři. Co by tam dělal hmyz v takové zimě. Byl to můj malej netopýrek v tý tmě.
Nakonec jsem usnula v netopýrkově náručí zahlcená láskou, tuhle noc už ale se suchými tvářemi. Noc předtím mi bylo moc smutno. Myslela jsem, že mu lámu srdce. A ta myšlenka mi tu noc zlomila srdce.

a všechny bouřky jednou skončí.