Prosinec 2017

That evening I got so drunk and then I was so sad. I was so sad..

22. prosince 2017 v 0:17 | yuu.
We must become so alone, so utterly alone, that we withdraw into our innermost self. It is a way of bitter suffering.
But then our solitude is overcome, we are no longer alone, for we find that our innermost self is the spirit, that it is God, the indivisible.
And suddenly we find ourselves in the midst of the world, yet undisturbed by its multiplicity, for our innermost soul we know ourselves to be one with all being. (H.Hesse)

And that's why our happiness doesn't depend on the other people and things that we are attached to. Because we do not need them, we want them. When we put this desire aside we can start to see clearly what we actually and truly NEED.

Lately I've been contemplating about my life and aims. I thought that if I'll be completely happy just by myself and if I'll accept everything what would happen then I could not be happy because I believed that life is about fighting, passion, disappointments, feelings.. and not about accepting every shit that happens in our lives and ignore the feelings. I mean. You should be fighting for some people and things in your life you love, right.
And I wasn't happy.

But now I know that I am not alone, that God is beside me that I can be completely happy with passion and endless love in my heart. With everything that means you are alive. That you are LIVING not surviving. And that means that you are not accepting everything. That you are not fighting everything.
It means making decisions. Realizing what is important for you. What you should let go. What matters to you. And what is useless for you. Of course you can be mistaken and in that moment you can pick the wrong way but you have to remember that in that very moment it was the best decision you've made. What's coming will come.
Reaction on action is inevitable. But that's in the future. Now is now. Present moment. All you have. So think but not that much as you listen to your heart.
Live. And never feel sorry for yourself. Only assholes do that.



16/12/05

19. prosince 2017 v 11:57 | yuu.
Kráčíš lehkým krokem, skoro, jako kdyby ses vznášela nad zemí. Tvé tělo je lehké a stejnětak i tvá mysl. Usmíváš se a v hnědých očích ti září hvězdy všech planet ve VeSmíru. Skoro jako kdybys byla šťastná.
Sněží. Prosincové vločky, bílé jako svatební šaty, svítí v oranžové záři pouličních lamp. Je pozdní prosincový večer. Od úst se ti vznáší běloučká mlha, lapeš po dechu, který nedokážeš kvůli zvučnému smíchu popadnout. Cítíš svoje prsty propletené mezi jeho. Cítíš tlak, který na tebe vyvíjí, když si tě odvádí stranou. Když tě líbá na červeně namalovaných rtech a ty přitom zavíráš tmavě nalíčená víčka. Řasy se chvějí zimou a vzrušení, víš, jsi opilá.
Jsi opilá a nešťastná. Alkohol ti do hlavy přináší vzpomínky, které mate a ty nejsi schopna určit co je realita a co je sen. Co bylo a co je.
Díváš se do jeho hnědých očích, jak se smějí na celé kolo, když zrovna dostává svého Mikuláše ve formě tvých polibků. Čerti dnes neodnesli zlobivé děti. Slyšíš jeho uklidňující hlas, jak ti vypráví o své lásce a jak musí odejít. Ty sedíš a posloucháš, nedokážeš odtrhnout zrak od jeho tváře- taky mám svoji lásku, taky tu nemám být, ale i přesto jsem zde.

Vzal si číslo, které si nepamatuješ, že bys mu dávala, potichu ti rozvázal pečlivě spořádanou červenou nit tvého života, drží ji mezi palcem a ukazováčkem a nepouští ji, protože ví, že díky ní si tě najde, podobně jako Théseus si našel pomocí klubka nití od Ariadny cestu ven z labyrintu, on si našel pomocí tvé červené nitě života cestu do labyrintu tvého srdce.