AES THE THICC

14. ledna 2018 v 11:51 | yuu.
Čau, já jsem X. A já XX. A já XY. Tyjo, ty taky trpíš psychickými problémy? Tyyyyjo, to je fakt hustý. A jaký prášky bereš? Nechceš se se mnou sjet na neurolu? Bude sranda! Ty nešňupeš? Hele, zkus tohle, je to xanax, když si na to dáš tabák, tak budeš fakt vyhajpovaná a všechno bude v pohodě. Já moc jako nemůžu na ty prášky, ale včera jsem stáhla sama flašku vodky a byla jsem strašně v crashi. Jono, já si zas dal trávu a LSD a tak mimo jsem snad nebyl.

Přemýšlím, do jakého kolektivu jsem se to dostala. Co je tohle za lidi. Přemýšleli jste někdy nad generací Z? Já poslední dobou hodně, už jen proto, že do této generace patřím. A kdo vlastně jsem a jaký je můj pohled na celou dnešní mládež?

Minulý rok jsem se dostala do Prahy na produktový design (který pomalu ze srdce nenávidím a vlastně moc nevím, co s tím mám dělat) a do kolektivu pozérských aesthetic dětí.
Co je slovo aesthetic? Nevím. Jenom to vidím v hashatagech pod analogovýma fotkama na instagramu, kde se většinou zobrazuje nějakej člověk, který je totálně v prdeli. Je to definice toho slova? Ne, ale pravděpodobně to spadá do jednoho z jeho významů.
Každopádně věc, která mě opravdu zarazila byla ta, že když jsme se spolu trochu více zblížili, tak všichni byli překvapení, jak vlastně nejsou jediní, kdo mají psychické problémy a že jako jediní neberou antidepresiva nebo prášky stimulující psychickou poruchu. Byli z toho NADŠENÍ. Ale nadšení z čeho? Vždyť to je úplně jasné, že v dnešní době se objevuje málokdo, kdo by byl psychicky vyrovnaný, když se racionálně podívate na standarty dnešní společnosti (tak se vám chce z toho tak akorát blít.)
Tedy toto jsou moji kamarádi. Děcka, který jsou psychicky v prdeli, ale přes sociální média si z toho dělají svoji fame, neřeší nic, ale spíš kolik stojí jaký boty a tak sice nemáme na jídlo, ale na ty boty za 5 tisíc máme. Kolik cigaret nám v tý krábě vlastně zbývá a kolik flašek vína dokážeme stáhnout za večer.
A kdo jsem já? Pomalu dvacetiletý (nejmladší z kolektivu) ufňukánek, který neví, co má dělat s tím, kde je, mezi kým je a s tím, co dělá. Hledám se. A to hledání bolí. Cítím každou ránu z minulosti a utrpení přítomnosti. Budoucnost? To netuším, tu vidím rozmazaným viděním. Nebo nevidím? Kdo ví. Bohužel se moc nevyžívám v nových módních trendech, bohužel mi fashion design přijde jako jedna z nejpovrchnějších věcí, které jsou, bohužel se snažím být "pravá" a nehrát si na někoho, na něco, co nejsem. Nechci přijít o svoji duši, naneštěstí ale cítím, jaké utrpení mi tihle lidi působí.
Co vlastně řeším? Pravděpodobně to, že mě mrzí, že mě nedokážou brát takovou, jaká jsem. Protože pro ně nejsem dost "v piči," protože mám hadry ze sekáče a moje boty jsou tak akorát roztrhaný vansky nebo rozdrbaný běžecký boty. Nejsem na ně dost psycho, nemám několik tisíc followers na instagramu. Jediný co mám jsou knihy, kreslení, zlomenou duši, nefungující rodinu a tři hodiny vlakem domů. Jo, celkem lůzr no.
Posledních 5 měsíců, co jsem v Praze to se mnou šlo dolů, jak psychicky, tak i fyzicky. Jak víme, tak váš mentální stav hodně ovlivní ten fyzický, u mě se to krásně projevilo na vzhledu, na únavě, nespavosti, bolesti pohybového aparátu a dalších tisíc věcí. Myslela jsem, že to dám nějak dohromady, ale bohužel to moc nešlo.

Rok 2017
Rozchází se se mnou přítel, kvůli mé kamarádce.
Stres z maturity a přijímaček na VŠ.
Máma se ze dne na den stěhuje do Ostravy.
Jsem sama s tátou, který mě psychicky šikanuje.
Táta se stěhuje do Německa. Bratr je v Praze.
Bydlím tedy sama v Olomouckém kraji (kde jsme všichni bydleli pospolu.)
Začínám chodit na školu v Praze, bydlím na pokoji s holkou, která mě psychicky šikanuje a vysmívá se mi. Čtvrt roku vkuse. Nemám zde nikoho blízkého a ve třídním kolektivu se cítím holt mizerně.
Začínají se u mě projevovat úzkosti. Hledám sebelásku sama k sobě. Snažím se udržet si nějaký vztah s mámou. Snažím se chodit na brigády a zvládat u toho školu.
Složím se a odjíždím na týden domů.
Nekonečnej, únavnej kruh bolesti.
Hele, je to brečící článek. Jsem jen unavená. Musela jsem se vypsat. Stejně nevím, jak mám mezi ty psychouše zapadnout. Stejně nevím, jak mám uchopit svůj život, když nemám nikde žádnej domov, kde by na mě někdo čekal. Lidi, tohle je jednoduše samota, co já tady vůbec řeším.
Je to shit.
Pěkně bolí.
A já jsem pěkně v píči.
Nojo děvče, jenže tohle je hodně emocí, tak umění dělat nemůžeš. Nemůžeš dávat do umění tolik emocí.
Nojo holka, jseš pěkně v píči.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama